Výkonným, výborně vybaveným, robusním a dobře ovladatelným byl letoun Su-17/22, který byl také zařazen do výzbroje ČSLA coby náhrada za Su-7. Firma Eduard připravila reedici stavebnice Su-22, jako limitku našlapanou originálními doplňky, zatím v sovětských a v cizích službách.
Sovětský nadzvukový montér v cizích službách
Petr 'DeSnek' Pastera
Model: Su-22/Su-17M3 Fitter
Měřítko: 1/48
Katalogové číslo: 1149
Výrobce: Eduard
Historie předlohy (převzato z návodu stavebnice):
V padesátých letech minulého století se do výzbroje Sovětského svazu a zemí tzv. východního bloku dostaly stíhací bombardéry Suchoj Su-7B. Tento stroj však trpěl několika neduhy, zejména nutností operovat z poměrně dlouhé vzletové a přistávací dráhy. Příčina tkvěla zejména v konstrukci křídla s velkou šípovitostí. OKB Suchoj dostalo za úkol co nejvíce délku rozběhu letounu zkrátit. Vývoj šel dvěma směry. První směr představoval letoun s pevným křídlem – na základě stroje Su-15 tak vznikl experimentální letoun T-58VD. Druhý směr měl svůj základ v Su-7 a použito mělo být křídlo s měnitelnou geometrií.
Tým pod vedením N. G. Zyrina se do projektu skrývajícího se pod továrním označením S-22I pustil v roce 1963. Součástí zadání bylo také minimalizovat změny původního draku. Pozornost se tedy soustředila na vylepšení mechanizace křídla a na vnější části křídla, které bylo možné nastavit v úhlu 63° až 30°. Aerodynamické řešení bylo konzultováno s CAGI (Centrální aerohydrodynamický institut). Po schválení projektu na začátku roku 1965 byl vyroben nový komplet křídla a zastavěn do sériového draku Su-7BM No. 48-06. Práce byly hotovy během léta 1966 a 2. srpna s ním šéfpilot OKB Suchoj V. S. Iljušin provedl první let. S-22I se tak stal prvním sovětským letounem s měnitelnou geometrií křídla. Do konce roku pak byly na prototypu prováděny další úpravy vyplývající z probíhajících továrních zkoušek – týkaly se zejména systému ovládání vnějších částí křídla. Na jaře 1967 k vojenským zkouškám k NII-8 (GNIKI). Zde na něm létali nejen tovární, ale též vojenští piloti. Letoun byl vyhodnocen jako zdařilý, nové křídlo mělo kladný vliv na letové vlastnosti, bezpečnost a vzlet a přistání. Padlo tedy rozhodnutí o sériové výrobě typu pod označením Su-17. Širší veřejnosti byl nový letoun v podobě stroje S-22I poprvé představen na letecké přehlídce 9. července 1967 na letišti Domodědovo .
Projekční práce na typu Su-17 pokračovaly v letech 1967 až 1968 pod továrním krycím označením S-32. Kromě dalších vylepšení se rozšířila i paleta nesené výzbroje, což mělo vliv na podobu letounu. Počínaje rokem 1968 bylo v továrně v Komsomolsku nad Amurem postaveno několik předsériových zkušebních strojů. První z nich, S32-1 (předsériový stroj No. 85-01), byl dokončen v prvních týdnech roku 1969. Po převezení do Moskvy a k OKB byl 1. července 1969 zalétán E. K. Kukuševem. Sériová výroba běžela v letech 1969 až 1973. První stroje se objevily u 4. CBP VVS na základně v Lipecku na podzim 1969. V říjnu téhož roku je dostal také 523. APIB 1. ADVA. Několik strojů bylo pod označením Su-17K exportováno do Egypta.
Práce na modernizaci Su-17 byly zahájeny v roce 1969. Vznikl stroj pod pracovním označením Su-21, nejmarkantnější změnou byla zástavba motoru Ljulka AL-21-F3 místo původního AL-7F-1. Označení bylo později změněno na Su-17M a pod tímto označením byl letoun zařazen do výzbroje VVS. Vznikla také exportní verze Su-20, která se počínaje podzimem 1973 objevila v řadách letectev Sýrie, Egypta a Polska. Egyptské stroje se pak aktivně zúčastnily šestidenní války s Izraelem.
Dalším vývojovým krokem se stala verze Su-17M2. Byl vybaven modernizovanou avionikou, včetně laserového dálkoměru. Vizuálně se od Su-17 odlišoval novou přídí trupu. Sériová výroba běžela v letech 1974 až 1977 v Komsomolsku nad Amurem. Letoun byl oficiálně přijat do výzbroje 3. února 1976, první stroje dostal 806. APIB 14. VA. Exportní verze nesla označení Su-22, vyráběna byla v letech 1977 a 1978. Letouny se dostaly do výzbroje Iráku, Peru, Libye, Jemenu a Angoly. Mohly být vyzbrojeny raketami vzduch-vzduch P-13. Vznikla také dvoumístná verze Su-17UM. Její sériová výroba běžela letech 1976 až 1982. Na export šly pod označením Su-22U.
Verze Su-17M3 byla zalétána 30. července 1976. Opět nesla modernější avioniku a výzbroj. Tvarem a rozměry odpovídala dvoumístnému Su-17UM, na křídle se objevily dva závěsníky pro rakety R-60. Za sovětskými hranicemi se tyto letouny objevily pod označením Su-22M. Poháněl je motor R-29BS-300, první stroj zalétal E. S. Solovjev 24. května 1977. Modernizovaná verze vyráběná od roku 1982 nesla označení Su-22M3. Do své výzbroje zařadily Su-22M a Su-22M3 Libye, Sýrie, Irák, Peru, Jemen, Vietnam, Afghánistán a Maďarsko.
Finální verzí byla Su-17M4. Poháněl ji motor AL-21F-3 a pod označením Su-22M4 se objevila v řadách několika letectev, včetně československého. Sériová výroba Su-17M4 probíhala od roku 1981 do roku1988. Vývozní verze Su-22M4 se vyráběla mezi lety 1983 a 1990. Nakonec bylo vyrobeno celkem 2 867 všech verzí Su-17/22. Z tohoto počtu bylo 1 165 sloužilo mimo Sovětský svaz, v ozbrojených silách patnácti zemí.
Obsah stavebnice:
Firma Eduard stejně jako u limitky předchůdce, použila jako základ výlisky z původní stavebnice Su-22M3/M4/M4R OEZ Letohrad dokončené v Kovozávodech Prostějov. Výlisky jsou na dobu vzniku (téměř před 20ti lety) kvalitní, opatřené negativním rytím a obrysově přesné. A na jejich současné kvalitě se podepsalo hlavně vyleštění forem před jejich cestou k novému majiteli z Maďarska. Původní stavebnici je vyčítaná nedostatečná výzbroj a tuto záležitost u Eduardů neřešili, takže na pořádně ověšeného Suchara v kategorii ready-to-fly si modelář bude muset počkat na další limitku Su-25K nebo se podívat, co mu zbylo na vrakovišti za výzbroj.
Firma Eduard nám ale do limitky přidala velký bonus v podobě doplňkových dílů ze série Brassin. Tedy resinové a leptané díly, a jak je již u Eduardů zvykem i barevné lepty. Brassinové díly jsou zejméha určeny do kokpitu, který v porovnáním s původními lisovanými díly přináší novou kvalitu detailu. Kdo měl možnost vidět na ModelBrnu u stánku Eduardů brasinama "vytuněný" kokpit právě Su-17/22, dá mi jistě za pravdu, že limitka sama o sobě přináši All-in-one-box. Modelář nemusí shánět doplňky pro lepší a věrnější ztvárnění předlohy na modelu.
Eduardi také řeší největší chybu stavebnice přímo v návodu a dílech, příliš dopředu posunutou přední podvozkovou šachtu. Leptané díly a barevné přístrojové desky oživují kokpit, stejně jako velmi detailní brassinová sedačka. Poslední třešničkou na dortu jsou přiložené masky na nástřik překrytu kabiny.
Návod je barevný ve výtečné kvalitě, vytištěný na křídovém papíře a ve standardu Eduardů nás provede celou stavbou. Jsou zde dobře označena místa pro úpravy a aplikace doplňků ze stavebnice, takže nepředpokládám, že by měl modelář narazit na problém při sestavování modelu. Také stavební rozdíly mezi jednotlivými verzemi a kamuflážemi jsou dobře označeny. Barvy jsou udávané ve škále Gunze MrC nebo H.
Dekály nesou značku Cartograf, takže už jenom toto je známkou očekávané kvality. Mají výtečný soutisk a i malé popisky se vyznačují až neuvěřitelnou přesností. Mnohé se dají s lupou přečíst.
Kamufláže:
Stavebnice modeláři nabízí na výběr 5 kamufláží, z čehož jsou tři kamufláže sovětské a dvě zahraničních uživatelů.
-
Su-22, Grupo Aéreo No11, Escuadrón Aereo 111, Talara air base, Peru
Peruánské letectvo nakoupilo v Sovětském svazu velké množství letecké techniky. Do Jižní Ameriky zamířilo také 22 Su-22, 24 Su-22M3 a pět dvoumístných cvičných Su-22UM3. Stroje sloužily u Grupo Aéreo No11 "Tigres". Znak této jednotky můžete najít na kýlové ploše letounu. Stylizovaná kresba tygří hlavy se objevila na přídích Su-22 i Su-25, které byly do Grupo zařazeny. Su-22 si v Peru zabojovaly v konfliktu s Ekvádorem v roce 1995. V současné době slouží Su-22M3 v počtu jedenáct letounů pouze jako rezerva.
-
Su-22, No. 1032 Squadron, OkbaBin Nafaa El´ Woutia´ air base, Libya
Pod exportním označením Su-22 se sovětské stroje dostaly i do výzbroje spřátelené Libye. Ozbrojené síly plukovníka Kaddáfího disponovaly na konci 80. let minulého století cca 80 letouny typu Su-22, v současné době se odhaduje jejich počet na 40.
Dne 19. srpna 1981 zaútočila dvojice Su-22 na dvojici amerických F-14 Tomcat. Nepodařilo se jim však americké stroje zasáhnout a odvetným útokem byly oba Su-22 sestřeleny. Zde je popis incidentu.
Libyjské Su-22 byly zařazeny do dvou jednotek – 1032. squadrony umístěné na základně OkbaBin Nafaa El´a 1022. squadrony mající základnu v Gurdabiya.
-
Su-17M3, Soviet Naval Air Forces, 1980-1990, Soviet Union
Tento typ byl používán také sovětským námořním letectvem. Na přídi je logo továrny Suchoj, vlajka na přídi stroje patří právě sovětskému námořnímu letectvu.
-
Su-17M3, 1st AE, 168th APIB, 36th ADIB, Bolshye Shiraki air base, Soviet Union, 1982
Tento stroj byl v roce 1982 k vidění na základně Bolšije Širaki, dnes se toto letiště nachází na území Gruzie. Kresba na levé straně přídě obsahuje znak Komsomolu s portrétem Lenina a nápis Komsomolskaja garantija kačestva – tedy Komsomolská záruka kvality.
-
Su-17M3, 101st ORAP (Independent Reconnaissance Regiment), Soviet Union, late 80´s
V roce 1979 reagoval Sovětský svaz na vývoj politické situace v sousedním Afghánistánu vojenskou invazí. V afghánském konfliktu byl nasazen v roli průzkumného letounu také tento stroj, v té době nesl označení "modrá 01" a sloužil u 313. ORAP. Později byl přeznačen na "modrá 21" a používán 101. ORAP působícím na území Sovětského svazu. Kresba Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu se pravděpodobně vztahuje na působení pilota letounu v afghánské válce.
Petr 'DeSnek' Pastera, KPM Kaznějov
Redakce Modelwebu děkuje firmě Eduard za poskytnutí vzorku k recenzi.
